Po důkladné imigrační prověrce se před námi otevře brána Kansaiského letiště – a my se poprvé nadechneme nefalšovaného japonského vzduchu, prosyceného vlhkostí a těžko identifikovatelnými vzrušujícími vůněmi.

Po síti mostů a mimoúrovňových dálnic nás autobus proveze z letištního umělého ostrova podél pozoruhodného umělého pobřeží, které unikátním způsobem ukusuje další a další čtvereční kilometry z moře, až do srdce tradičního Japonska, do císařské metropole Kjóto. Srdcem Kjóta tradičně býval císařský palác, jednoznačně nejhonosnější rezidencí je však šógunský hrad Nidžó-džó se sofistikovanými zahradami a malovanými posuvnými stěnami. Vzhledem k tomu, že císař pán je právě zaneprázdněn, uvítá nás v Japonsku místo něj Keiki, poslední člen slavné dynastie tokugawských šógunů, který se právě chystá vyhlásit v trůním sále hradu Nidžó konec období uzavřené země (sakoku), kdy byl cizincům pod trestem smrti zakázán vstup do země. Uf, ještě že jsme nepřijeli dřív! Takové štěstí se musí oslavit! Jaký div – v nejstarší kjótské svatyni Macuo se právě dnes koná slavnost na oslavu sklizně. Je patřičně rozverná – jak by také ne, když zdejší božstvo je i patronem výrobců sake! Nebudou samozřejmě chybět alegorická nosítka (jež v této svatyni natřásají, na rozdíl od ostatních svatyní, kde je to obvykle doména siláků, výhradně panny!), tradiční bubny, lampiony a zkrátka vše, co v Japonsku k takové příležitosti patří. Stylová večeře na uvítanou.

2. noc v Kjótu

Z hotelu vyrazíme hned ráno, abychom si užili oslnivý lesk jedné z nejslavnějších kjótských pamětihodností, Zlatého pavilonu, ještě v mladém slunci. Balzámem pro naše oslněné oči pak bude spočinutí ve stínu vonných cedrů s miskou tradičního šlehaného čaje v ruce. Blyštivou krásu vystřídá hypnotické kouzlo nejslavnější ze strohých zenových zahrad, umístěné v srdci kláštera Rjóan-dži, kde kameny obkroužené mechem a pečlivě uhrabané oblázky tajuplně naznačují cosi o vesmíru.

K návratu zpět na zem nám dopomůže střet s typicky japonským odvětvím stravovacího průmyslu a zábavy v jednom: suši-jídelna s pásovým dopravníkem, kde zadávání elektronických objednávek je zároveň veselou digitální hrou a pivo žíznivcům načepuje robot…

A opět skok: i v 21. století jsou stále živé řemeslné tradice. Pýchou Kjóta je po staletí luxusní brokát ze čtvrti Nišidžin – a my se pokusíme poodhalit roušku tajemství jeho výroby. Odpoledne budeme mít poprvé možnost podívat se na Kjóto z výšky a uvědomit si, proč se připodobňuje k rozevřené dlani, obkroužené horami. Z visuté terasy majestátního chrámu Čisté vody (Kijomizu-dera) je možno dodnes obdivovat přesné rozvržení ulic metropole, které ruka geniálního projektanta v roce 794 narýsovala tak, aby na každém místě ve městě člověka „očišťoval výhled na posvátné hory a občerstvoval svěží vánek, pro dobré síly, aby byla metropole nadobyčej přístupná a před silami zlými na věky chráněná…“ Kjóto je městem mnoha mystických úkazů, ale existuje jeden, na který si svorně touží sáhnout každý bez ohledu na duchovní orientaci. Jde o zázrak z masa a kostí, živoucí ztělesnění tradice kjótské exklusivity – o bělostným pudrem nalíčené maiko, učednice na gejši. Povede se nám některé z nich se dotknout? Poháněni touto touhou vydáme se za soumraku do čtvrti Gion, nejslavnějšího centra tradičních čajoven… Stylová večeře ve čtvrti Gion.

3. noc v Kjótu

Aby se nám náhodou Kjóto nepřejedlo (mohu Vás nicméně ubezpečit, že mně se to za více než 20 let ještě nestalo), vydáme se na skok do úplně jiného Japonska. Našim prvním cílem bude nejslavnější japonský pevnostní hrad Himedži-džó, přezdívaný také Širasagi-džó neboli „hrad bílé volavky“ – patrně proto, že hlavní věž s nabílenými zdmi, která na Vás hledí z obálky každého druhého průvodce po Japonsku, připomíná vzlétajícího ptáka. Na místě nás ale čeká šok: tam, kde ještě nedávno stával Himedži-džó, žádný hrad není! Místo křehké volavky se nad městem tyčí obří tovární hala. To přece není možné – vždyť to byla památka UNESCO! Chcete přijít záhadě na kloub? Snadná pomoc: Jeďte s námi do Himedži!

V Himedži se pokusíme stopnout superexpres šinkansen, který sviští kolem více než třistapadesáti kilometrovou rychlostí. Pokud se nám to podaří, doveze nás za necelou hodinku až do tragicky proslulé Hirošimy, kde se nám do morku kostí vpije neopakovatelná atmosféra magického památníku první jaderné katastrofy v dějinách lidstva.

Každý bez rozdílu pak určitě uvítá pohlazení na duši v podobě svatyňového ostrova Mijadžima. Přímo od Atomového dómu, legendární stavby českého architekta Jana Letzela, jejíž torzo jako zázrakem přežilo v samém sousedství hypocentra, nás tam dopraví expresní loď – tedy pokud nebude hladina říční delty vzdutá natolik, abychom neprojeli pod některým z bezpočtu hirošimských mostů. Hned v přístavu nás uvítají krotcí jelínci – poslové božstev, jejichž ležérní olíznutí má podobnou účinnost jako skropení svěcenou vodou. Dovedete si představit, jak magický je svatý ostrov poté, co jej opustí poslední turisté, slunce zmizí mezi útesy vnitřního moře a vzduch kolem Vás rozeznívají jen chrámové zvony a cvrkot cikád?

4. noc v Mijadžimě

Symbolem Mijadžimy – a zároveň jedním z nejpopulárnějších obrázků z Japonska – je nepochybně rumělková brána zdejší „plovoucí“ svatyně Icukušima, zaplavovaná za přílivu mořem. Díky noclehu na Mijadžimě budeme moci vidět bránu zaplavenou i odhalenou – a za odlivu si na ni dokonce dojít sáhnout! Abychom ale poznali Mijadžimu se vším všudy, musíme absolvovat i dech beroucí cestu lanovkami nad strmými horskými úbočími a minivýstup až na nejvyšší vrchol ostrova. Budeme-li mít štěstí, přijdou si nás tam prohlédnout rodinky proslulých japonských opic – ale i kdyby o nás nestály opice, výhled na čarokrásné střípky ostrůvků ve Vnitřním moři, jednom z nejmalebnějších moří světa, určitě bude stát za vynaloženou námahu.

A pak už trajektem hurá zpátky na pevninu, kde na vlastní kůži zakusíme, jaký je rozdíl mezi venkovským motorákem (kterým se také svezeme) a nejrychlejším šinkansenem, který nás vrátí zpět do našeho starého známého Kjóta. Po delikátních aristokratických večeřích bychom si měli také jednou užít odvázanou atmosféru nefalšované japonské hospody, nemyslíte?

5. noc v Kjótu

V Kjótu už jsme jako doma, máme tedy jedinečnou příležitost uvolnit otěže přesně naplánovaného programu a dát prostor Vašim individuálním spádům – jedinou podmínkou je, abychom se všichni ve zdraví sešli na vydatnou večeři na průsečíku obchodních pasáží, které jsou naprosto ideálním místem pro nákup všech druhů dárků od tradičních i moderních dřevořezů přes prstové ponožky, slavné japonské nože z překládané oceli i kosmické keramiky až po čaje či sušené sépie…

Nicméně pokud byste přece jen chtěli dát přednost programu organizovanému (což si samozřejmě budu pokládat za čest!), můžeme se společně vydat třeba na jihovýchodní okraj Kjóta, kde majestátní klášterní komplex Tófuku-dži se spoustou zahrad, každou úplně jinou (a také nejstaršími zachovanými chrámovými prevéty a lázní – to byste koukali!), sousedí se svatyní božstva prosperity Inari, jehož posly jsou posvátné lišky. U božské lišky to chce mít dobré každá japonská firma, o sponsoring proto svatyně nemá nouzi. Významný sponzor má právo nechat vytesat do svatyňové brány (pochopitelně zezadu) jméno své firmy. Jak se to ale řeší, když má takových významných sponzorů svatyně několik desítek tisíc? Uvidíte!

Čtvrť Fušimi, které svatyně Inari taiša vévodí, je od pradávna jedním z nejvýznamnějších hospodářských center Kjóta. Je zde mimo jiné největší koncentrace výroben tradičního sake – některé z nich je možné navštívit, o sofistikovaném výrobním procesu se leccos dozvědět a hlavně: úplně čerstvé, ještě nefiltrované sake tu také ochutnat! O tom, že prestiž Fušimi není jen věcí historickou, svědčí i fakt, že právě zde má své ústředí společnost Kyocera, která je světově unikátním představitelem těch nejmodernějších „kosmických“ technologií – ne náhodou je právě z odvěkého Kjóta jen krůček do světa sci-fi…

6. noc v Kjótu

Jste připraveni? Myslíte, že už se dokážete stát alespoň na chvíli Japonci? Vše, s čím se v japonské kultuře a společnosti setkáváte, je na nejvyšší míru koncentrováno v jedné velmi vyhraněné oblasti – a sice ve světě buddhistických mnichů. Před námi je nejnáročnější zkouška z celého pobytu: Budete mít za úkol, sice jen na 24 hodin, ale za to se vším všudy a bez úlev, splynout s mnišskou komunitou jednoho z nejpřísnějších klášterů v Japonsku, proslulého kláštera Enrjaku-dži na posvátné hoře Hiei. Ten z oblaku prastarých cedrů shlíží z jedné strany na Kjóto (které od starověku chrání od nájezdů zlých duchů ze severovýchodu) a z druhé strany na největší japonské jezero Biwa. Poslušni poutnické tradice, zdoláme strmý svah hory pěšky, budeme svědomitě recitovat mantry při esoterické liturgii s tajuplným ohnivým obětním obřadem, mlčky a v sedě na patách poctivě dojíme prostou klášterní stravu do posledního zrnka, nebudeme rušit řád tajemných zákoutí obývaných neviditelnými silami, ani si stěžovat na nekomfortnost klášterní dormitoře…

7. noc v klášterní dormitoři na hoře Hiei

Probudit se uprostřed posvátných lesů hory Hiei je samo o sobě zážitkem – a když Vás navíc probudí údery na dřevěnou rybu v půl páté ráno a Vy ještě před snídaní stihnete nejen absolvovat meditaci v sedě (zazen) a ranní liturgii, ale také zamést chrámový dvůr a přilehlé cesty (což je ta vůbec nejtypičtější forma klášterní praxe), to už bude zážitek nepochybně nezapomenutelný…

Z nadoblačných klášterních hvozdů, kde se čas zastavil před 1200 lety, sklouzneme zpět do tepajícího Kjóta. Očištěnými smysly si prohlédneme futuristickou budovu kjótského nádraží a už tu bude opět náš přítel šinkansen a cesta až na daleký Severovýchod (Tóhoku), na svahy činné sopky Nasu. Po tréninku v klášteře nám čistě japonské ubytování v prastarém lázeňském útulku bude připadat jako úplná samozřejmost – a bez předsudků si užijeme nejen začernalou krásu jednoho z nejstarších nepřetržitě fungujících lázeňských hostinců v Japonsku, ale hlavně půvab sirných pramenů zasvěcených divotvorným mocnostem. Vydržíte-li ve vroucí vodě zanořeni až po bradu dost dlouho, ucítíte, že do Vašeho těla vstupuje taková posvátná moc, že si poradíte snad s čímkoliv. Prvním zázrakem bude, že se s nahými domorodci v bazénku či v bavlněných kimonech při společné večeři hladce dorozumíte i bez znalosti místního dialektu… Servírovat se bude místní domácí kuchyně.

8. noc v lázeňské boudě

Abychom se v divotvorných pramenech dočista nerozpustili, vydáme se na obhlídku horkých svahů vulkánu – a kdo se na to bude cítit, může spolu se skupinou odvážlivců pokračovat po úzkém hřebenu větrného sedla na některý z dalších démonických vrcholů obklopen nedozírnými horskými panoramaty. Puchýře po horské túře nám samo sebou okamžitě vyléčí naše sirné prameny a posezení kolem ohniště bude opravdu zasloužené…

9. nocleh v lázeňské boudě

Ráno naposledy zamáváme divotvorným japonským horám a čeká nás střelhbitý přesun rovnou do samého středu nedozírné dvacetimilionové tokijské aglomerace. V duchu dobrých mravů samozřejmě nejprve zajdeme pozdravit císaře pána – přímo před branou císařského paláce pro nás bude připraveno i občerstvení, konečně zas jednou v západním stylu.

Po obědě nás čeká jedna ze zcela nenapodobitelných atrakcí – a sice druhý den turnaje profesionálního sumó. Při pohledu na uspořádání arény i postavy rozhodčích si okamžitě uvědomíme, že sumó není jen japonský národní sport, ale že je to zároveň i jeden z nejstarších dodnes živých svatyňových rituálů. Figurky zápasníků sumó, jež střeží několik tisíciletí staré hrobky dávných panovníků, by o tom mohly vyprávět. A proč vlastně jsou tihle v křehkém Japonsku naprosto anachroničtí obři považováni za vtělení božstev? Jak to, že jsou několika metrákové hory masa tak mrštné? Proč se do zápasiště metá sůl? A o co vlastně v sumó jde? Otázka stíhá otázku a před Vámi mezitím defilují stále prestižnější a prestižnější zápasníci až po samotné jokozuny.

Cestou z turnaje se možná stačíme ještě projít po exkluzivní Ginze, kde stovky pestrobarevných neonů osvětlují místa, kde jsou již několik desetiletí suverénně nejdražší pozemky na světě.

10. noc v Tokiu

Poslední den v Japonsku a poslední šance zažít ještě alespoň něco z těch stovek a tisíců zážitků, které jsme nestihli. Schválně, kdo dokáže ráno vstát ve čtyři a proniknout mezi šťastlivce, kteří budou legálně vpuštěni na legendární dražbu obřích tuňáků v tržnici Cukidži?. Jste-li opravdu odvážní, můžete si zkusit udělat kolečko tokijským metrem v ranní špičce. Také jeden ze zážitků, na které se nezapomíná a věřte, že už se Vám nikdy to pražské nebude zdát plné…

Poslední den je dnem na přání. Uděláme, co bude v našich silách, abychom každému umožnili poznat takové Tokio, jaké chce. Tím Vaším Tokiem může být čtvrť elektroniky, čtvrť módních butiků, ale i čtvrť muzeí a galerií, čtvrť „závadové mládeže“ či čtvrť poutních chrámů. Můžete je poznávat ze země či z výšky, ale třeba i z lodi. A večer už hurá do plovoucího hostince, kde všichni s chutí zapijeme, že jsme se ve zdraví dostali až sem…

11. noc v Tokiu.

Poslední východ slunce v Japonsku a už nás čeká přesun na letiště Narita. Náš Airbus se tak snaží, že je cesta do Paříže o 8 hodin kratší než cesta do Japonska. V Paříži Vás nepochybně zaskočí, jak málo je tam Japonců. Nechci strašit, ale v Praze to bude možná ještě horší… A toho zbytečného prostoru kolem. Nic nekvete, nic nevoní a k tomu všemu se vůbec nepotíte… Nejvyšší čas uvažovat o další cestě do Japonska. A tentokrát to vzít třeba od Okinawy…