Ráno přiletíme na Kansaiské mezinárodní letiště (zkratka KIX – u nás nepřesně uváděno jako Ósaka). Časový posun je v tuto dobu jen 7 hodin – v Japonsku totiž, na rozdíl od ČR, není letní čas. Uvítá nás nefalšované monzunové klima, vzduch prosycený vůněmi a drnčením cikád. Z letiště se přesuneme mikrobusem do Ósaky a následně do Kjóta. V Ósace se projdeme centrem města a navštívíme kdysi zcela nedobytný hrad Tojotomi Hidejošiho. Po příjezdu do Kjóta si jen chvilku odpočineme a už nás čeká večeře na uvítanou v romantickém prostředí, kde je osvěžující nejen vzduch, ale i výhled a zvuk proudící vody…

Oběd: tradiční lehké nudle v jednoduché turistické restauraci v areálu hradu.
Večeře: reprezentativní ukázka delikates vybrané kjótské kuchyně na terase nad řekou pod širým nebem (pokud počasí dovolí).
Noc: Kjóto (hotel).

Po včerejším náročném letu a setkání s moderní ósackou aglomerací si dnes budeme chtít co nejvíce užít relaxovanou atmosféru kjótských chrámových zahrad – jejich spektrum je neskonale široké: Od úpravných „dvorečků“ o velikosti několika čtverečních palců po monumentální krajinné scenérie, od suchých kompozic, tvořených výhradně kameny a pískem, až po gejzíry skvostně upravené zeleně a vodou skrz na skrz prosáklý čarokrásný mech. Večer se pokusíme proniknout na svérázný obřad „rychločtení súter“ v proslulé síni Tisíc a jednoho Buddhy.

Oběd: tzv. kaiten-zuši (pásové suši), spojení kybernetiky a absolutní čerstvosti, které si nesmíme nechat ujít.
Večeře: tradiční „samoobslužná“ úprava špičkového japonského hovězího masa (wagjú) metodou šabu-šabu případně suki-jaki v domáckém prostředí starodávné restaurace.
Noc: Kjóto (hotel).

Bez mála sto let před založením Kjóta stála na místě dnešní Nary nejvznešenější metropole, jakou se kdy Japonsko pyšnilo. Po tehdejším císařském paláci zbyla jen geometricky členěná planina s podstavci sloupů, na níž dnes vyrůstají repliky původních staveb – jedinečným způsobem se však zachoval prstenec mocných klášterů, který metropoli chránil před démony. Narským klášterům dominoval a dodnes dominuje obří Tódai-dži, kde byla r. 752 odhalena bronzová socha kosmického Buddhy Mahávairóčany, dodnes největší na světě. Dary, které tehdy přinesla poselstva z celého světa (české země nevyjímaje), jsou uchovávány v komplexu pokladnic Šósóin o celkové ploše pěti fotbalových hřišť. A pokud Vás cestou za velkým Buddhou budou důvěrně kontaktovat krotcí jelínci, buďte potěšeni – jsou to poslové božstva, ne-li božstva sama… Na skok se stavíme také ve skromně vyhlížejícím klášteře Hórjú-dži, který roku 602 po K. založil princ Šótoku, jakýsi japonský protějšek našeho sv. Václava. Zdejší Zlatá síň a Pětistupňová pagoda jsou považovány za vůbec nejstarší dochované dřevěné stavby na světě – jejich sloupy brázdí čas již více než 1400 let…

Oběd: smažené delikatesy tempura v areálu kláštera.
Večeře: speciality starověké kuchyně.
Noc: Kjóto (hotel).

Ráno se odčekujeme a na dvě noci dáme sbohem našemu domácímu kjótskému hotelu – většinu zavazadel však necháme na místě a vyrazíme jen na lehko.
Ještě než opustíme Kjóto, zajdeme se rozloučit s císařpánem do jeho kjótského paláce. Zvláštní střídmá elegance sídla je unikátním svědectvím o vybraném vkusu panovníků a jejich dvořanů. Právě zde, v izolaci od okolního světa, po 1200 let zrála specificky japonská vysoká kultura, která je dodnes základem kánonu většiny japonských tradičních odvětví. A pak už hurá do zcela protikladného světa – do velkoměsta Kóbe, které bylo již v 19. století proslulé svou unikátní kosmopolitní kulturou. Jeho cizinecké čtvrti a rezidence jsou vzácnými památkami na dobu počátků japonské internacionalizace. V roce 1995 zasáhlo oblast Kóbe a nedalekého ostrova Awadži katastrofální zemětřesení, jež dodnes připomíná nejen památník v přístavu, ale i pozoruhodné interaktivní centrum. Na simulátoru si zde můžete vyzkoušet, jaké to je, když se Vám pod nohama chvěje zem otřesy o síle sedmi stupňů Richterovy škály. Z přístavu v Kóbe se vydáme obří lodí Sun Flower na další z japonských ostrovů, na Kjúšú, kde pro změnu pod povrchem bublá žhavé magma…

Oběd: exotická kuchyně multikulturního Kóbe.
Večeře: klasická japonská /či mezinárodní/ večeře na lodi.
Noc: kajuty na lodi.

Po vylodění a krátkém občerstvení na pevnině nasedneme do mikrobusu, kterým během následujících dvou dnů projedeme napříč ostrovem Kjúšú. Jenom mimoděk se pokocháme krásnou venkovskou krajinou, našim hlavním tématem ale budou činné sopky a vše co s nimi souvisí. Ostrov Kjúšú totiž ze všech japonských ostrovů nejvíce vře a bublá – i proto zde už několik desítek let fungují unikátní geotermální elektrárny (jednu z nich – pokud to geotermická aktivita umožní – také navštívíme) a hlavně je zde největší množství horkých pramenů a zázračných lázních. V proslulém lázeňském centru budeme nejen nocovat a pochutnávat si na místních specialitách, ale hlavně si tu dosyta užijeme léčivých a relaxačních účinků posvátných pramenů. Po ozdravné lázni si, stejně jako domorodci, oblékneme slušivé bavlněné kimono, které je jakýmsi lázeňským stejnokrojem pro všechny bez rozdílu.

Oběd i večeře tradiční.
Noc: lázeňský hostinec.

Po ranní lázni pod širým nebem a stylové snídani bude opět připraven náš mikrobus, který nás za pár minut vyveze až k momentálně nejaktivnějšímu sopečnému kráteru hory Aso. Pokud to aktuální podmínky dovolí, vydáme se na malý výlet kolem kráteru – možná, že se nám skrz sloupy páry povede zahlédnout i démonické, sytě zelené vroucí jezero v nitru kráteru. Když se z vrcholu rozhlédneme kolem, velmi sugestivně ale pocítíme ještě jednu věc, které jsme si předchozího dne všimli jen letmo: Kužel a kráter, na který jsme se právě vyšplhali, je ve skutečnosti docela titěrným ve srovnání s obřím kráterem dávné sopky (patrně největším na světě), z jejíhož dna vyrůstá. Ano, odtud je to vidět docela zřetelně: Desítky kilometrů čtverečních pastvin, několik měst a spousta vesniček, to vše opravdu leží uvnitř megakráteru, který místy dává najevo, že pod krotkou slupkou je stále ještě velmi živý… A pak už dáme sbohem mikrobusu a přesedláme na rychlejšího oře – až na jih Kjúšú totiž vede jedna z nejmladších větví slavného šinkansenu. Bezmála tisíc kilometrů zpět do Kjóta zvládne superexpres za něco málo přes tři hodiny, což je – s ohledem na čekání a bezpečnostní procedury na letišti a nutnost doplňkového přibližování – ve finále výhodnější, než cesta letadlem, navíc až příliš závislá na počasí.

Oběd: lehký turistický.
Večeře: v klasické kjótské hospůdce.
Noc: Kjóto (hotel).

Za místa, kde svého vrcholu došla kultura podávání čaje, je možno považovat kjótská centra čajového obřadu, například školu Urasenke. Většina z nich používá špičkový čaj, který se po staletí pěstuje na horských plantážích nad městečkem Udži nedaleko Kjóta, například v oblasti Udži-Tawara. Přestože sklizeň a následné zpracování čaje je – podobně jako naše vinobraní a následné zpracování révy – sezónní záležitost, budeme-li mít štěstí, budeme moci nahlédnout alespoň do výroby práškového čaje mačča na čajový obřad. Městečko Udži ale není proslulé jen čajem – každý Japonec důvěrně zná i jeho architektonickou dominantu, chrámový komplex Bjódó-in (jeho zpodobnění naleznete např. i na desetijenové minci). Původně šlo o regentskou rezidenci, kterou však v roce 1052, kdy podle buddhistické kosmologie začal Poslední věk Zákona, mocný Fudžiwara Jorimiči přestavěl na pozemský model Amidova Západního ráje.

Oběd: čajové speciality.
Večeře: západní.
Noc: Kjóto (hotel).

Dnes se vydáme do vůbec nejvýznamnější svatyně v Japonsku – tajemné Ise džingú. Svatyně uprostřed posvátného háje je skryta zrakům prostých smrtelníků – z bezprostřední blízkosti na ni smějí pohlédnout pouze členové císařské rodiny. Není to náhodou: Tato svatyně je totiž zasvěcena jejich rodové pramáti a zároveň patronce celého japonského národa, sluneční bohyni Amaterasu ó-mi-kami. Již více než 13 staletí je každých 20 let ohromný komplex několika svatyní zcela rozebrán a v identické podobě, avšak z čerstvého materiálu, postaven znova – nejvýznamnější svatostánek dokonce vždy na sousedním pozemku. Paradoxně právě díky tomu se zde zachovala ve snad vůbec nejčistší formě v Japonsku původní starověká architektura. Pouhých pár kilometrů od mysteriósní svatyně můžete v zálivech členitého prostředí dodnes spatřit legendární lovkyně perel (křížovkáři jistě vědí, že se jím říká „ama“) a nejslavnější japonský perlařský koncern Mikimoto tu má dokonce svůj vlastní ostrov…

Oběd: místní mořské speciality (Ise ebi – spec. humr, příp. výjimečné druhy ryb).
Večeře: v hotelové restauraci (flexibilní).
Noc: Kjóto (hotel).

Kjóto budeme tentokrát objevovat pro změnu z jiného úhlu – jako dodnes živou pokladnici tradičních řemesel. K těm nejproslulejší patří tkaní brokátu a výroba kimon – a umění kování, broušení a leštění čepelí a výroba nožů a mečů. Dnes se pokusíme na obě tyto unikátní disciplíny podívat zblízka. Vzhledem k tomu, že je to poslední den v nám již dobře známém Kjótu, může dojít i pár hodin volného programu – samozřejmě pokud budete chtít. Vždyť kde jinde ulovit nějaký úžasný tradiční dárek, než právě zde – a nebo se jen tak romanticky ve dvou projít zdejšími chrámovými okrsky či zapadlými uličkami.

Oběd: japonské řízky.
Večeře: na přání.
Noc: Kjóto (hotel).

Po vyhlídkové cestě se dnes ubytujeme v horském hotelu na úpatí hory Fudži. Odvážlivci se budou snažit fyzicky i psychicky připravit na následující náročný výstup. Pokud to počasí a naše kondice dovolí, vyrazíme po večeři autobusem k tzv. páté stanici, kde končí silnice a začíná výstup. Pak máme šanci spatřit na vrcholu Fudži východ slunce. Pokud nebudou okolnosti nakloněné této variantě, máme v záloze ještě druhou – vyrazit z hotelu před úsvitem a absolvovat cestu nahoru i dolu za denního světla. 3776 metrů vysoká svatá hora Fudži je poutníkům přístupně pouze 2 měsíce v roce, v červenci a srpnu (v tyto měsíce jsou cesty bez sněhu a ledu), a máme proto jedinečnou možnost s tímto vtěleným božstvem přijít do opravdu intimního kontaktu. Jde o horskou túru, nikoliv o horolezecký výstup, není proto zapotřebí žádné speciální vybavení a schopnosti – pouze silná vůle a slušná kondice. Počítejte nicméně s tím, že co 100 metrů výšky, to jeden stupeň dolů – zatímco na úpatí bude přes třicet, nahoře kolem nuly…

Oběd: svačina ve vlaku.
Večeře: vydatná horská kuchyně.
Noc: horský hotel pod horou Fudži.

Kdo zůstane v hotelu a přivstane si, má šanci vidět neopakovatelnou siluetu hory Fudži ve vycházejícím slunci – samozřejmě bude-li na to počasí, což se stává málokdy, ale třeba budeme mít štěstí. Přes den pak budeme u jezer a vodopádů v okolí lovit ten nejlepší úhel, ve kterém Fudži obdivovat – a samozřejmě kochat se místní panenskou přírodou. Vrcholovou skupinu čeká zbytek její túry – a následná relaxace v hotelových lázních.

Oběd v terénu.
Večeře: vydatná horská kuchyně.
Noc: horský hotel na úpatí Fudži.

Hned ráno nás čeká přesun, který pocitově znamená obrat o 180 stupňů: Poslední dva dny našeho pobytu budou zasvěceny „tokijskému dobrodružství“. Velice záhy se přesvědčíte, že Tokio, to nejsou jen pověstné mrakodrapy, přeplněné metro a výstřední mládež, ale i město módy, umění a odvážných urbanistických projektů. Olympiáda v roce 1964 zcela zásadně poznamenala jeho tvář – jak to asi bude s tou nadcházející v roce 2020? Nad tím se budeme moci zamyslet třeba na nově vytvořené pevnině v Tokijském zálivu, kde by měla vyrůst olympijská vesnice. V době našeho pobytu v Tokiu už by do nových prostor v této oblasti měla být ze své tradiční lokace ve čtvrti Cukidži přesunuta i největší tržnice světa.

Oběd a večeře: vše, co jsem dosud v Japonsku nezkusili.
Noc: Tokio (hotel).

Poslední den pobytu je dnem na přání – budete si moci vybrat, zda navštívit společně některou z pamětihodností, atrakcí či kulturních programů a nebo dáte přednost dobrodružství „na vlastní pěst“. Ať tak či onak, doporučuji určitě nezmeškat sraz na rozlučkový večírek, protože ten bude určitě stát za to…

Oběd: individuálně.
Večeře: hostina v neopakovatelné tokijské atmosféře.
Noc: Tokio (hotel).

Dnes ráno se probudíme v Tokiu – a večer usínat už budeme doufejme doma. Je sobota, tak se snad ráno proklestíme na letiště Narita snadněji než ve špičce všedního dne. Poslední suvenýry a japonské laskominy do žaludku – a pak už jen obligátních 10 hodin v letadle, přestup v Helsinkách a jsme doma. Nepochybuji, že nám cesta v letadle uteče jakoby nic. Divíte se? Vždyť je podle hodinek o celých 7 hodin kratší, než ta do Japonska – cestujeme totiž společně se sluncem. A navíc nám ještě v hlavě dojíždí film našeho japonského dobrodružství…

Dva obědy (dle japonského a evropského času) v letadle.
Noc: ve vlasti.