Výpravy s cestovateli

4. vozíčkářská sajdkárová expedice z pětiletého cyklu expedic na všechny kontinenty se odehrávala na evropském kontinentu v termínu 22.7. - 7.8. 2011.

Díky dostupnosti destinace se podařilo v letošním roce vyjít vstříc více zájemcům o motorkářské cestování. Posádku expedice tvořily vozíčkářky Šárka Holasová z Prahy, Anka Mihová z Košic – každá v sedle sajdkáry absolvovala polovinu expedice v celkové délce 4980 km.

Řidičem sajdkáry a organizátorem expedice byl Radek Kriegler, předseda občanského sdružení Outdoors Riders (www.outdoorsriders.cz), který v rámci své motorkářské cestovky Outdoors Agency pořádá motorkářské výpravy již od roku 2008 (www.outdoorsagency.cz).

První polovina expedice byla pojmuta jako typická motorkářská dovolená díky partě lidiček pod vedením průvodce Milana Vokatého. Milan připravil trasu dlouhou tři tisíce kilometrů, které se účastnila také vozíčkářka z Košic Anka Mihová.

Motocykl se sajdkárou připravila firma Carservis s.r.o. - vozíčkářská sajdkára s Kliktronikem je postavena na bázi BMW R1100S a sajdkáry Velorex.

Anka Mihová v sedle sajdkáry zvládla náročné úseky v Ukrajině a v Rumunsku, kde jsme jezdili i vedlejšími tahy, což znamenalo hopsání po kamenitých silnicích. Sidecar se osvědčil a v terénu i na silnici byl schopen předjíždět i sólové motorky určené k jízdě terénem nebo naopak k závodům na silnici. Bylo to dáno zejména výkonem motocyklu a skvělým odpružením sajdkáru v kombinaci se zkušeným řidičem (pozn: Radek Mc Outdoors – autor článku - již odřídil s vozíčkáři čtyři motorkářské expedice v celkové délce 21 tis. km v šestnácti zemích světa na čtyřech kontinentech).

U motocyklu BMW zlobilo startování a tak jediné prodlevy jsme měli díky této závadě.

Anka Mihová měla možnost poznat jaké je to cestovat s motorkáři – a dle jejích slov byla ráda za tuto neobvyklou zkušenost. Vrcholem expedice bylo zdolání rumunských polonin a vyjetí na dostupný vrchol ve výšce 1600 m.n.m., kde nás prohnali psi hlídající velká stáda ovcí. Setkání s rumunskými kočovníky nebo návštěva pravoslavného dřevěného kostelíka obzvláštnily první polovinu expedice Europa Cross Roads 2011.

Druhá polovina sedmnácti denního putování po osmi státech střední, východní a jižní Evropy začlo pro Šárku Holasovou na jižní Moravě v Břeclavi. Sajdkára již nebyla doprovázena motorkáři, a tak bylo možno itinerář více přizpůsobit individuálním přáním vozíčkářky. Startování nám bylo ulehčeno náhodou – u jedné benzínky jsme zjistili, že motorka startuje dobře, když stojí do kopce nebo se s ní zakývá ze strany na stranu. A tak jsme díky tomuto objevu mohli zastavovat u více památek, zajímavostí a nádherných vyhlídek a expedice se stala o to přitažlivější.

Po průjezdu Rakouskem jsme absolvovali výjezd lanovkou na Vogel s nádhernými výhledy na Bohinjské jezero. Výprava pokračovala přes italské dolomity a vrcholem byl výjezd na vrchol lanovky sajdkárou obslužnou silnicí, kde se nám ukázal nádherný výhled na zahraniční cíl cesty a klenot Dolomit Marmoládu. Na zpáteční cestě Rakouskem jsme ujížděli dešti přes Grossglockner, zastavili se na jezeru Konigsee a výprava byla završena třešinkou na dortu – slaňováním na Vítkově hrádku v jižních Čechách, které zprostředkoval Míra Kovačičin, předseda občanského sdružení stejného jména. Sdružení Vítkův Hrádek bylo také humanitárním partnerem expedice.

Závěrečné hodnocení:

Rozdělení do 2 částí umožnilo dvěma vozíčkářkám prožít dobrodružství s motorkou. Kratší časový úsek expedice se ukázal jako výhodou pro vozíčkářky s náročnějším typem handicapu (nejednalo se o trénované sportovkyně).

Vozíčkářská sajdkára na bázi BMW R1100S byla spolehlivá – 90% cesty jsme odjeli na ruční řízení – bylo tedy potvrzeno, že se jedná o motorku vhodnou a prověřenou na dlouhé cesty pro vozíčkáře. Šikovný Jirka Ledinský z Carservisu dořešil úpravu přední vidlice tak, aby sidecar byl snadno ovladatelný pro vozíčkáře, za což mu patří dík. Vozíčkářská sajdkára bude po odstranění závady se startováním nabídnuta k užívání Motoklubu vozíčkářů Česká Republika a Parapleti.

Poděkování směřujeme také Hlavnímu městu Praha, městské části Praha 6, firmě Geneze a firmě Carservis, kteří podpořili pořádání expedice. Hlavním sponsorem byla firma Radek Kriegler, Mc Outdoors Agency.

Detailní cestopisy v motorkářském tisku a na webu cestovatelky Šárky Holasové a Anky Mihové.

Cestopis 1. část - sepsala Magda

Pojďme se trochu projet. Trochu někam dál, doma už to známe. Dejme se do party s úplně cizíma lidma, sbalme kufry, vezměme trochu peněz, plnou nádrž, dobrou náladu a vyjeďme směr východ. Že je to hloupost? Možná, ale třeba to nakonec bude bezva akce!

Sobota 23.7.2011

S Davidem máme sraz v půl 11 na benzince U Johana u nás ve Zlíně. Má to z Kroměříže jen 30 km a ze Zlína už pojedeme společně až do Prešova. Snad jako každý odjezd i tento se protáhl, takže vyrážíme kolem půl 12.

Míříme směr Horní Lideč, Púchov, Žilina (tady příšerný průjezd městem, brrr…), Liptovský Mikuláš, Poprad a Prešov. Snažíme se vyhýbat dálnicím jak jen to jde. Jedeme svižně, David to nešetří a my na takové tempo nejsme moc zvyklí…zatím :o). Poslední zastávku děláme ve Svitu, městu blízkému Zlínu, dáme kafe a pak už nespěcháme, podle posledních zpráv máme od zbytku výpravy značný náskok…

Sraz je tedy na první benzince v Prešově, což je Shellka. Dorážíme kolem 18 hod, ostatní by tu měli být tak za hodinku. Dáme si něco k jídlu, kafe, cigárko, čekáme. Kolem 20 hodiny slyšíme brblání motorek a už je to tady. Milan – Suzuki Bandit 1200S, Karel – Suzuki V strom 650, Jiří – Jawa 350, Honza – BMW R 1200R, Radek a Anka – BMW R 1100S a sajdka, David – Honda CB500 a Robert s mou maličkostí – GS R1150. Kdo se ještě nezná, tak se seznamuje, šteluje se a montuje sajda a věci do ní a na ni, nakonec se naloží Anka a můžeme jet – směr Velká Domaša a nějaký kemp v okolí. Už se trochu šeří, když vyrážíme, a na Domašu přijíždíme v podstatě za tmy. Nemáme kemp, ale nějaký plácek vedle vody, kdy nás nechávají rozbalit stany. Pro některé je to premiéra s novým stanem, no aspoň že je červený a je v té tmě líp vidět :o), a někteří zas obratně pokládají motorku na bok – holt mokrá tráva a semtam nějaký ten ďolík...... Ale první tábor je úspěšně rozbalen a jdeme na pivko do blízkého stánku Maják. Začíná týden „super“ PIV, dnes je to Šariš. Něco sníme, posedíme, probereme plán cesty, seznamujeme se trochu víc navzájem. Místní „ubytování“ má drobnou vadu – nejsou tu záchodky ani voda a jiné vymoženosti – ale jedeme přeci na Ukrajinu, tak nečekáme žádné superhotely, ne? Ráno čistíme zuby slazenou minerálkou a jakési keříky tu taky jsou, pokud už je ovšem neobsadili místní rybáři…

První noc celkem jednoznačně ukázala, jak budou probíhat i ty další – pršelo, pršelo..... Mokrá tráva a výjezd trochu do kopečka prověřily většinu motorek s cestovníma gumama, vše proběhlo bez problémů…no a Robík na špuntech si jen chrochtal..:o), stejně jako Jiřík na svých pidišpuntíkách na Jawce.

projetá trasa: Zlín – Žilina - Liptovský Mikuláš-Levoča-Prešov-Nová Kelča (Velká Domaša) – 449 km

Neděle 24.7.2011

Plán na dnešek – asi 230 km, proniknout na Ukrajinu a dojet do „té“ Koločavy

Na hranice to máme nějakých 80 km, poslední zastávka na Slovensku – Humenné, benzinka. Dáváme si kafe, doženeme povinnosti na WC, koupíme něco na zítřejší snídani a už míříme k hraničnímu přechodu Ubľa.

Hranice Slovensko - Ukrajina

Tak to proběhlo bez problémů, nikdo nechtěl úplatky, nikdo neprudil, nebyla skoro žádná řada, tak si páni celníci pozapisovali nás i motorky, nějaká ta byrokracie musí být…a kolem 14 hodiny vjíždíme na Ukrajinu směr Velykyj Bereznyj, Volosjanka,......

Nějak jsem se ještě nezmínila, kdo že vede tu naši sedmi-motorkovou a devítihlavou kolonu. Je to Milan – a nenechejme se zmást, že vypadá trochu jako šílený vědec!! :o) - to on vybral a vymyslel trasu a je asi jediný, kdo ví přesně, kde se zrovna nacházíme a kam že to jedeme. A musím říct, že to dělá dobře, bez váhání, motání se nebo hledání v mapě…obdivuhodné, ani nemá mapu před sebou, jen mrkne semtam do atlasu a pak půl dne jede a jede a my za ním..... No a někde ve Volosyance či v jejím okolí by měla být odbočka doprava, údajně výborná zábližka směrem na Nyzhni Vorota. Milan odvážně zatáčí na celkem slušnou komunikaci mezi vesnické domky.....jedem dál a dál, cesta se stává postupně stále míň sjízdnou, no je to prča…z cesty je už jen blátivá strouha, po které zurčí místní potůček, náhle je před námi brod – no co už – jedem přece dál :-), i Radek se sajdou profrčí potokem, a pak už tu cesta není vůbec a končíme na louce u nějakého podivného domu s vlastním kostelíkem…hezké místo, což o to – ale není to to, co hledáme :o)).

Milan jde za domorodci zjistit, jak se to s tou mapou a odbočkou má a my ostatní se zatím na louce složitě otáčíme. Takže zpět přes blátivou polňačku, brod i rozbitou šotolinu na hlavní cestu… Popojedem po asfaltu pár set metrů a je tu další odbočka – tentokrát určitě ta pravá.

Ale i tady se zpočátku „cesta“ mění v „necestu“ a po pár kilometrech končíme znovu – v korytě potoka plném kamenů… Jiří na Jawce ještě zkouší kousek pokračovat nějakým úvozem, ale ukrajinská divočina ho zastaví. Znovu otáčení a návrat na hlavní. Cestou ale zastavujeme pár venkovanů, kteří nám vysvětlují, jak to je s tou hledanou odbočkou – tedy alespoň doufáme, že jsme jejich vysvětlení rozuměli dobře…kluci jim darují plechovku piva za ochotu a jede se… Ta správná odbočka je totiž v obci Užok – kdo by si to byl pomyslel!! I mapa prostě někdy kecá…

Ale byla to ta správná, tentokrát jo – a stála za to. Místy průjezdná jen velmi obtížně, vedla nás přes jakési kopce a náhorní pláně (značka: 11 km rychlost 40 km/hod) úžasnou krajinou, po zapadlých i rozpadlých vískách, mezi domky rozesetými po kopcích, mezi barvou tmavě zelenou i světlejší – zelená ale byla všude. Nejdřív moc kilometrů stoupání, to už jedem sami jen s Karlem, kolona se roztáhla....., pak sjezd po rozmlácené šotolině.....cha, kam se na to hrabou offroudy někde u nás… Bohužel se dalo do deště, celkem vydatného, tak se s ostatními potkáváme pod kopcem v autobusové zastávce, kde čekáme, až se to přežene. Sajda jede dál, ať na Aničku tolik neprší a potkáváme se s nimi v Nyzhnich Vorotách na benzince. První ukrajinské tankování – nejdřív platit, pak tankovat…

Při výjezdu na hlavní cestu před benzinkou jsme všichni hromadně přejeli plnou čáru a asi bychom si toho nevšimli, nebýt upozornění řidiče náklaďáku, co jel zrovna kolem. No a jak tak tankujeme, asi sto metrů směrem po naší další trase je stálá policejní hlídka – a vypadá to, že nás už zálibně vyhlížejí… takový pěkný přestupek… to ta banda motorkářů asi neukecá.. Dali jsme hlavy dohromady a zjistili jsme, že když se kousek vrátíme a projedeme pod mostem, dali by se policajti možná objet.. rozhodně to stojí za vyzkoušení. Tak jsme to střihli pod most, pak kousek po místní skorokomunikaci a už jsme mohli jen mávat - frnkli jsme jim přímo před nosem… (no my jsme se s Robíkem chechtali do interkomu ještě kus cesty).

Takže směr Koločava, která by měla být asi 80km odtud. Pomalu se šeří, míjíme nějaký penzion u cesty, ale pokračujeme… začíná se zatahovat a najednou se v šeru objeví Penzion U Leva… ze dvora na nás mávají nějací slovenští cykloturisti, tak moc neváháme a zajíždíme na parkoviště u oooobrovského psa. Začíná poprchat – tak zase na poslední chvíli nám to vyšlo, a nemusíme stavět stany, to je luxus. Ubytujeme se dle instrukcí pána domu Leonida, provedeme nějakou tu hygienu, převlíkneme se do civilu a za chvíli už sedíme v příjemné hospůdce u Leonida a Natálky. Čeká nás výborný místní guláš a záplava vodky… jak jinak. Je dočista platinová a moc dobrá. I místní pivo Lvivskije se dá celkem pít, tak posedíme, poklábosíme a jdeme spát. Ubytování na osobu v pohodlné posteli s peřinou a se snídaní je za 10 euro, pivo za 8 hřiven, arašídy za 10 hřiven…pohoda.

projetá trasa: Nová Kelča-Humenné-Snina-Ubľa (státní hranice SK-UA)-Velykyj Bereznyj-Volosjanka-Užok-Roztoka-Ždeneve-Volovec-Pilipec – 227 km

Pondělí 25.7.2011

Plán je asi 280 km, směr Koločava, do které jsme včera nedojeli (ještě k těm plánovaným kilometrům na jeden den – prostě to byl jen takový Milanův „plán“, ovšem jen my dva s Robertem a možná ještě Honza jsme tomu naivně věřili. Ostatní, kteří už toho s Milanem najezdili dost, věděli dobře, že do těch „posledních 150 km“ toho musíme najet mnohem, mnohem víc..... )

Tak tedy ta slavná Koločava. Nevím, jak to tam vypadalo za Nikoly Šuhaje nebo jak ji viděl Olbracht, ale na mě zapůsobila jako blátivá díra s pár sochama a tankem… Ale možná jsme netrefili ta správná turistická místa… nevím. Tak udělám Robíkovi pár fotek, aby mu doma kluci v hospodě věřili, a jedeme dál. Mnohem zajímavější byla hlavní cesta z Koločavy směrem na Solotvyno. Parádní rozmlácená silnice, chvíli kousky asfaltu, za zatáčkou obrovské díry a kamení, mezi tím vším kličkují auta, náklaďáky i autobusy v protisměru, cyklisti, povozy, chodci, krávy, koně, psi… a my :o). Cesta vede stále podél řeky, krajina je tu hezká, ale nemyslím si, že by se jí někdo z šoférů mohl věnovat – to jen já, baťůžek a Anka ze sajdy se můžeme trochu pokochat místními krásami.

Stavíme převážně na benzinkách, které vesměs sestávají z uzavřené budky, u těch lepších je někdo, kdo vám natankuje - a občas i dřív, než se zaplatí (asi budíme důvěru). Dá se tu koupit možná tak voda a motorový olej, záchodky mají, ale všechny jsou uzavřené, neb jsou bez vody… achjo. Delší zastávku jsme ovšem udělali u malého obchůdku v Solotvynu. Kupujeme něco k jídlu, svačíme, pijeme a odpočíváme. Honza neodolal a odvezl si motorku přes ulici do myčky, ostatní dřepí na obrubníku a jen se pobaveně usmívají, a pak se k mytí odhodlal i Karel… no blázni, kdyby tak věděli, kam všude nás ještě Milan zavleče :o))…

Pokračujeme směr Jasinja. Robík touží po originální nálepce UA, tak si necháme kluky trochu ujet a poptáváme se na pár benzinkách. Nikde nic… Ovšem kolona je v háji a my taky, je to strašně divný pocit být najednou kdesi na Ukrajině sám, nevidět žádnou motorku před sebou ani za sebou… brr… cítíme se úplně ztracení, nemáme ani tu blbou mapu.

Naštěstí na nás na dalším rozcestí čekají a je to úleva… Pokračujeme směr Jablunickyj průsmyk, asi celkem vyhlášené místo, je tu hromada lidí, stánků se suvenýry a stánků s jídlem… většina z nás ochutnává jakýsi špíz nebo šašlik či co to je a jedem dál. Už se zase blíží podvečer, tak se rozhlížíme po nějakém místě k přespání. Objevili jsme pěkné místečko u řeky, kousek pod cestou, ale příjezd k němu bohužel není moc vhodný pro motorky… ani pro ty terénní. Tak jedem dál (ke vsi Vorochta) a po pár km uprostřed lesa najdeme parádní tábořiště s ohništěm, přístřeškem a posezením, oplocené proti medvědům (anebo asi ne, směrem od lesa plot chybí…). Tak rozbalíme stany, smontujeme k sobě motorky různými řetězy a zámky a jdeme něco sníst a popít. Kluci zašli pro dřevo, takže za chvíli už plápolá vatra jako hrom a je dobře, že tu je, půl noci zas propršelo.

Ráno nějak nemůžu spát, tak se tu potloukám po tábořišti, semtam projede auto nebo povoz, a pak si všimnu bílé oktávky s černými skly, jak projíždí kolem tábořiště úplně pomalinku… skoro cítím ty oči za tmavými skly auta… přejeli, otočili se na dohled a stejně pomalu zase projíždějí zpět..projeli kolem stanů a motorek, zrychlili a byli pryč. Dobře, uznávám, jsem posera, a první co mě napadlo bylo: vzbudím kluky a rychle pryč… No, kdo ví, kdo si nás to z toho auta prohlížel. Ale za chvíli se stany začaly probouzet, tak to bylo veselejší, pobalili jsme se a zamířili ke světlým zítřkům…

projetá trasa: Pilipec-Mižhirja-Synevyr-Koločava-Drahove-Tjačiv-Solotvyna-Rachiv-Jasinja-průsmyk Jablunickyj (981 mnm) - Vorochta – 264 km

Pátek, 02 Září 2011 12:46

Tak vstávat a cvičit! Pobalit věci, nasnídat se a pokračovat dál, směrem do Rumunska. Myslím, že nemá smysl tady na Ukrajině zůstávat zbytečně dlouho.

Nemám z této země úplně dobrý pocit…

Úterý 26.7.2011

plán: Verchovyna, Vyžnycja, Berehomet, Storožynec..... a ukrajinsko-rumunská hranice

Ve Verchovyně tankujeme na docela moderní benzince, tak se jim odvděčíme tím, že jim vyjíme všechny pirožky a podobné dobroty. Jedeme dál a někde u Berehometu zjišťujeme, že sajda nejede a nejede… chvíli čekáme, už jsme na ty pauzičky s nestartující sajdou zvyklí, ale tentokrát je to dlouho. Milan prověřuje situaci telefonátem a dozvídáme se, že se „sajda svařuje“. Nevíme nic víc, tak se svalíme pod stromy u cesty do stínu (totiž na rozdíl od počasí v ČR je tu celkem hezky, tento den je docela vedro) a relaxujeme… a spíme…

Nakonec to byl nějaký prvek na BMW u řidítek, který povolil, ale ukrajinští svářeči věděli, co činí, tak jedeme dál. Poslední tankování na Ukrajině. Radek musel vypnout motor, takže tentokrát si dáme pauzičku asi hodinku, než se bavorák se sajdou dají překecat a nastartujou :o). Jen něco málo k těmto situacím – problém nestartování sajdy se opakoval mooockrát, čekali jsme 5 minut i hodinu, ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že nikdo neměl blbé kecy ani se netvářil, prostě jsme počkali. Kluci zkoušeli Radkovi pomoct různými fígly, co, jak a kde pomačkat a otáčet a držet, které někdy zabraly a někdy zas ne. Dokonce se zkoušela funkčnost svíček, ale ztroskotalo to na tom, že přístupná byla jen jedna – na druhé straně byla sajda. A Radek, ač dobře věděl, že to ostatní brzdí a čekání je asi moc nebaví, měl na tváři stále svůj milý úsměv, neboťky věděl, že udělal maximum a teď může jen čekat, jestli se bávo umoudří a motor trochu vychladne… prostě byl skvělý… a Anka, která většinu čekání trávila (na své přání) v sajdě, byla obdivuhodná… prostě se jen usmívala a večer tu situaci ohodnotila nějakou trefnou poznámkou (no však jsme se jí odvděčili tím, že jsme vypili poctivě láhev vodky, kterou dala do placu :o)).) Jojo, hodně lidí by se mohlo přiučit o zachování klidu…

No ale teď už je na dohled Rumunsko – země, ve které nikdo z nás ještě nikdy nebyl…premiéra.

Ale ještě než Ukrajinu opustíme, neodpustím si dojmy, které ve mně tahle zvláštní, krásná a v něčem hrozivá země zanechala:

- krávy
- krávy u cesty, krávy na cestě…a kravince
- koně – podél cest, přímo v cestě, kdekoli, kde se dalo něco spást, a všichni dobře živení a pěkní
- mraky rozestavěných domů ve fázi hrubá stavba pod střechou (asi následek nějaké rozsáhlé místní krize)
- kostely lesklé – stříbrné a zlaté
- hřbitovy barevné, zdobené záplavou umělých květin
- mávající děti, všude (…mama, eto BMW!…)
- lavičky před domky podél cest, a na nich lidé všech generací
- dřevěné domky, mnohdy skoro rozpadlé
- spousty čápů a čapích hnízd, v jedné vesnici jsem napočítala těch hnízd 6
- díry v cestách úplně všude, všude, všude…
- ohleduplní řidiči, blikali, že je můžeme předjet, uhýbali na stranu a nechali nás jet…
- moc psů jen tak volně pobíhajících, ale zjevně neškodných
- kopce zelené, zelené, zelené, zelené......a moc krásné
- a na těch kopcích, až nahoře, byly domky, roztroušené v zelených dálkách

Na rumunskou hranici přijíždíme asi kolem 17 hod – a vypadá to tu na dlouhé čekání. Kolony aut a autobusů… přejdeme přes ukrajinské celníky (byrokracie je mocná!!) a čekáme v meziprostoru spolu s mraky dalších lidí. Po nějaké době na nás nějaký človíček ukazuje, ať jedeme dopředu, nevím, jestli že to jsou motorky nebo že je tam sajda s vozíčkářkou – nějak se nám podaří prodrat kolem aut, Radek dokonce přeorganizuje půl kolony, ať mu udělají místo, aby mohl se sajdou projet. No a nakonec nás rumunský celník protáhne bočním koridorem a celá hraniční akce trvá asi jen hodinku. Sláva!!

Rumunsko.

Město Siret. Čistota, silnice se souvislým asfaltem, bankomat, směnárna (hernajs a proč tu nechtějí ty hřivny??)… prostě ci-vi-li-za-ce.

Jedeme dál směr město Radauti, průjezd přes hory přes průsmyk Pasul Ciumirna. Cesta je to krásná, kopce, výhledy, pak následuje další průsmyk. V údolích se válí mlha, sestupujeme dolů. Začíná se trochu připozdívat, tak se rozhlížíme po nějakém ubytování. Chceme najít penzion nebo něco podobného, máme v plánu tu zůstat dvě noci a trochu se projet po okolí. Už je tma, když uvidíme hotel nasvícený jak na Riviéře, vypadá to tu dost hogofogo, i ty auta, co parkují před hotelem. Milan jde na průzkum situace. Mají plno, za sebe můžu říct, že naštěstí, na mě to bylo trochu nóbl :o). Ale posílají nás do dalšího města, že by se tam mělo dát něco sehnat.

A je to tak – přijíždíme k penzionu-hotelu Floare de Crin – tady to vypadá moc sympaticky, místo mají, ubytování ve dvoulůžkovém pokoji stojí 100 lei za noc, takže pohoda. Odmašlíme motorky jak jen to jde, ubytujeme se a jdeme se posilnit do místní restaurace, než ji zavřou, už je skoro půl 10. Místní recepční a servírka v jedné osobě sice nemluví anglicky, ale jeden jídelní lístek v angličtině se našel, tak se najíme, vypijeme nějaké to pivo a jdeme na kutě. Postel, koupelna......ááách.

projetá trasa: Vorochta-Verchovyna-Kosiv-Vyžnycja-Berehomet-Storožynec-Porubne-Siret (státní hranice UA-RO)-Raduati-Pasul Ciumirna (1180 mnm)-Pojorata – 265 km

Středa 27.7.2011

Plán na dnešek je okruh přes hory doly cca 300 km.

Jede se báječně, polehku bez bagáže, počasí dobré, pomalu stoupáme do hor. První zastávka (kluci si tu kulturu prostě nemohli odpustit) je u dřevěného kostelíku ve vesnici Botos. Moc hezké místo, kostel je vevnitř celý malovaný, všude je čisto, vedle kostela se staví dřevěnice z kuláčat, tak je na co se dívat. Radek se sajdou vjel až na zápraží kostela… :o). Anička má prostě servis se vším všudy…

A jedeme dál… Za zmínku tu stojí to, že není moc dobrý nápad dát si čokoládové ňamky do kufru spolu s řetězem a projet pár děr – takže další zastávku si někteří užívali odpočinku, osvěžovali se, kouřili, fotili a kochali se a Honza čistil kufr a jeho obsah v místním pramínku… nojo, stane se. Do Borsy to máme asi 60 km. Další zastávka je v horském průsmyku, kterému dominuje kostel stojící docela o samotě… zvláštní stavba. Silnice tu už nejsou tak pěkné, ale pořád je to lepší než na Ukrajině. Cestou z průsmyku zkouším za jízdy točit na Karlovu kameru, moc mi to nejde, ale snad z toho něco bude. Kousek před Borsou tankujeme na OMV, dáme si něco k jídlu a kafe a taky přečkáme malý deštík. Pokračujeme svižně dál, kolona se trochu rozpadla a po pár km zjišťujeme, že sajda se nám někde ztratila… čekáme v nějakém dost nehezkém městě, udělalo se docela teplo, není to tu moc utěšené. Někteří musejí odolávat útokům těhotné žebračky se dvěma dětmi… :-) ale odolali. Telefonát potvrzuje, že Radek se sajdou malinko zabloudili, ale po navedení na správnou trasu jsou za chvíli zase s námi a může se jet dál. Alespoň jsem si konečně stihla pofotit nějaké domorodé obyvatelstvo a jiné zajímavosti.

Cesta nás dál vede přes další horský průsmyk, v horách je to tu fakt moc hezké. O to slabší podívaná je pak dole ve městečkách a vesnicích, kterými jedeme. Přibylo špíny, domky už nejsou ozdobené krajkovou mozaikou jako v oblasti, kde jsme ubytovaní – holt trochu jiný kraj je to tu. Po výjezdu z jedné vesničky se cesta začíná měnit, najednou je asfalt tentam, objeví se panely, nejdřív celistvé, pak rozbité a postupně se z „cesty“ stává docela divoká kamenitá polňačka. Stoupáme pěkných pár km podél potoka, ten pak necháváme dole v údolí a jedem stále výš a výš. A pak nás čeká sladká odměna – jsme nahoře. Stojí tu nějaká usedlost, nachází se tu zbytky čehosi betonového – asi bunkru. Tak si tu dáme oraz, vyfotíme sebe i okolí, pokocháme se… A pak Jiřík vymyslel, že je tu nějaká polňačka, co odbočuje z hlavní „cesty“, která vede ještě výš – „Vidíte, tam na tu louku…!“ No jasně, že se toho všichni chytli, takže žádný sjezd do údolí, ale pěkný offroudek nahoru po poloninách…

GSíčko na posledních pár zastávkách zlobilo při startování a Robíka to trochu zneklidnilo, ale jedou všichni, tak i my :o). No výjezd po louce (o nějaké cestě se opravdu nedá mluvit) to byl naprosto úžasný… až do chvíle, kdy jsme míjeli velké stádo ovcí a sesypali se na nás řvoucí vzteklí ovčáčtí psi. Bylo jich snad deset, zuřiví, cvakali zubama kolem našich nohou a běželi pořád s námi… Naštěstí po pár desítkách metrů usoudili, že už jejich stádo neohrožujeme a vrátili se. Ale bylo to fakt pekelné. Ovšem výjezd na holou pláň stál i za ty psy a hrůzu z nich – byla to prostě nádhera. Zapadající sluníčko, v údolích se válely chuchvalce mlhy a nahoře bylo nebe tak blízko, semtam mráček, ticho, klid, zelená louka s kraťounkou trávou, zvlněná jako moře.....

Blázni Jiří a David se rozhodli, že otestujou motorky i své schopnosti a zkusí po necestě jet ještě kousek výš, ale tentokrát v tom zůstali sami a za chvíli nám zmizeli za horizontem. Robík kvůli potížím se startováním nechal běžet motor, takže jsme se začali dost přehřívat. Nedalo se nic dělat, bylo třeba se vrátit – což znamenalo znovu projet smečkou zuřivých hafanů. No bála jsem se moc, moc… Ale Robík je skvělý řidič a má nervy ze železa a vůbec – projel to bravurně :o)… no a taky asi pomohlo, že bača část psů odvolal ke stádu, tak na nás zůstali jen dva. Projeli jsme bez ztráty končetin a pomalu se začali spouštět z kopců zpět do údolí. Cestou se zchladil do normálu motor a moje srdce přestalo zuřivě tlouct strachem… No a i Milan se později nechal slyšet, že nečekal, že by na hladkých silničních gumách na travnatém povrchu dokázal tak moc zrychlit… :o) Báli jsme se asi všichni. Návrat do penzionu už byl v pohodě (pominu-li pro mě trochu moc rychlou a riskantní jízdu přes poslední průsmyk…) a večer proběhl podobně jako předešlý, v poklidu u večeře a pivka v restauraci. Důkladně jsme se ale nasmáli při probírání „psích“ zážitků…

projetá trasa: Pojorata-Pasul Mestecanis (1096 mnm)-Carlibaba-Pasul Prislop (1416 mnm)-Borsa-Pasul Setrf (818 mnm)-Salva-Sangeorz Bai-Pasul Rotunda (1271 mnm + výjezd na poloniny, nevím jak vysoko :-))-Pasul Mestecanis-Pojorata – 306 km

Čtvrtek 28.7.2011

Robík si trochu přivstal, chce se podívat GSíčku na střeva a odhalit, proč se mu nechce startovat. S pomocí Jiříka vypojili nějaké pojistky či co (houbeles tomu rozumím) a od té doby už jsme startovali bez jediného zaváhání… prostě ty geesa jsou tak spolehlivé motorky, to je přeci jasné :o)). Nějak se nám všem podařilo dobře a rychle sbalit a kolem 10 vyrážíme. Robík s Honzou ještě sjeli natankovat a pak už se kolona vydává směr Cluj Napoca. Je krásné počasí, až vedro, silnice v pohodě. Krajina i vesničky jsou už míň zajímavé, větší města jsou nezajímavá obecně. Zástavba se mění v městskou, je tu víc větších domů. Zastávky děláme většinou na benzinkách Viva nebo OMV, jsou čisté a dobře zásobené vším, co potřebujeme. Pak už nás Milan spolehlivě vede přes město Cluj Napoca. Je velké, hlučné, plné aut a lidí, horko je tu a nic k podívání. Na předměstí zastavujeme u Lidlu, doplňujeme zásoby a pokračujeme směr Turda. Tady je průjezd hladký a my míříme do pohoří Muntele Mare.

Tady už je krajina opět nádherná, cesta vede údolím řeky Aries hustými lesy, kolem se vypínají kopce a bílé skály. Zastavujeme u vodopádu, kocháme se a odpočíváme, kolem projíždí GS 1200 se zlínskou značkou, ale jen zamává a profrčí opačným směrem, než je ten náš. Sjíždíme do města Campeni a poohlížíme se po nějakém kempu nebo penzionu. Zastavujeme u podivného hotelu, co vypadá jako nádraží a asi vypadáme váhavě, ale přibrzdí u nás nějaký chlápek a dává Milanovi letáček na nějaký penzion nedaleko, takže pokračujeme. Nacházíme se asi v turistické oblasti, protože najednou se různých penzionů vynořuje plno. Většinou ale mají plno, i ten z letáčku.

Nakonec, již tradičně za šera, najdeme malinký rodinný penzionek-kemp, který nám dokonale vyhovuje. Část se ubytuje ve dvou pokojích v podkroví a zbytek staví stany na plácku u penzionu. Majitel nám uvolní svou kuchyň včetně nádobí, je tu přístřešek s posezením, kadibudky, osprchovat se zajdu k Ance na pokoj – takže nám nechybí nic. Cena za ubytování je symbolická, 10 lei za stan a 70 za pokoj. Místo se jmenuje Vadu Motilor a penzionek má název Moara Cu Moros.

Večer strávíme jako již tradičně u pivka, padne i láhev ukrajinské platinové.

projetá trasa: Pojorata-Pasul Mestecanis-Vatra Dornei-Pasul Tihuta (1200 mnm)-Bistrita-Dej-Cluj Napoca-Turda-Campeni-Vadu Motilor – 376 km

Pátek, 02 Září 2011 12:47

A máme zase ráno. Nezbývá než sbalit věci, nacpat je na motorku (by mě zajímalo, čím to je, že jsou ty kufry čím dál tím menší), počkat, až Milan zavelí k odjezdu a vyrazit. Pomalu směrem do Maďarska, k domovu…

Pátek 29.7.2011

Dnes máme v plánu opustit Rumunsko hraničním přechodem Nyírebrány do Maďarska.

Odjíždíme kolem půl 11 směr Štei. Cesta jde celkem dobře, ale je tu dost hustý provoz, občas se hromadu kilometrů táhneme za kamionem nebo náklaďákem. Tady, na rozdíl od Ukrajiny, jsou řidiči už daleko míň vstřícní motorkám a nějaké blikání nebo uvolňování cesty je jim docela ukradené – prostě jako ta místní řeka – je jim to „Putna“. :o)

Taky už je načase vytáhnout nepromoky, přece je nepovezeme zbytečně :o) a známé pravidlo: „Jakmile se do toho nasoukáš, přestane pršet“ platilo pochopitelně i tentokrát. Drobný zádrhel nastává v Oradei na Aralce. Sajda se rozstávkovala a nestartuje, ani po hodině. Milan se rozjel hledat místní BMW servis, na který měl tip a ostatní v pohodě na benzince relaxují. Nakonec si po velkém přemlouvání dalo Radkovo BMW říct, Milan dorazil a my jsme pokračovali k asi 90 km vzdáleným rumunsko-maďarským hranicím.

Průjezd do Maďarska byl plynulý, jen jsme se rozhlídli, ukázali pasy a bylo to. Jak je to snadné, když se chce. Takže jedeme směr Debrecen.

A co říct k Rumunsku:

- celková úroveň mnohem lepší než na Ukrajině, cesty, domy, zásobování, a je tu levně…
- lidi hodní, ale už nemávají
- řidiči míň ohleduplní, nějaké dodržování rychlostí v obcích nebo v určených úsecích cest – pchá…
- v každé zahrádce a na hřbitovech byly monardy, asi byla zrovna jejich doba, ale bylo to nádherné, úplná červená záplava
- střechy tu nemají žádný známý tvar, jsou tvořeny soustavou podivných lomených konstrukcí
- skoro v každé zahradě je studna krytá dřevěnou, mnohdy zdobenou a vyřezávanou stříškou
- koně – všude
- krajina nádherná… a rozhodně tu, na rozdíl od Ukrajiny, nejsme naposled… je tady tolik pohoří a průsmyků k prozkoumání…

Krajina v Maďarsku, alespoň ta kolem Tisy, je prostě a jednoduše rovná. Placka, kde nejde dohlídnout rovný úsek cesty na konec… pak malinká zatáčka – jaké to zpestření – a pak zas pokračuje rovina a nuda… Ale na rychlý přesun dobré. Opět se nám začíná stmívat, tak zajíždíme do prvního kempu při cestě. Hortobágy.

Pan šéf je nejdřív trochu rozpačitý, je tu i jistá jazyková bariéra, maďarsky nikdo z nás neumí a on mluví jen po svém nebo lámanou němčinou. No ale nakonec se to nějak podařilo, stavíme stany, stihneme i hygienu v pěkných čistých sprchách a uvaříme něco k jídlu, někteří využijí nabídky místní „restaurace“ na objednávku. Kemp je to hezký, trochu sterilní, někdo říká, že mu to připomíná kempy v Rakousku, ale je tu vše, co potřebujeme. Hospoda zavírá, tak si sedneme před vchod ke stolkům a pijeme pivko a Ančinu vodku :o). Začíná pršet, a to hodně. Nakonec lije celou noc.

projetá trasa: Vadu Motilor-Pasul Virtop (1160 mnm)-Štei-Oradea-Valea lui Miahi (státní hranice RO-HU)-Debrecen-Hortobágy – 321 km

Sobota 30.7.2011

Nějak špatně spím a nad ránem se převaluju a poslouchám, jak déšť padá na stan, když uslyším divný zvuk, jako když někdo razantně zabouchne dveře starého auta – no takový plechový. A za chvíli se do stanu prodere vůně benzinu. Vykutám se ze spacáku ven – a hele, Jiříkova Jawka si ustlala v rozmoklé trávě, pěkně naboku. Budím Robíka a v tuhle hnusnou ranní hodinu, bylo kolem 5, pobíháme polonazí v lijáku a posunujeme GSíčko z dosahu Vstroma… jeden nikdy neví (já bych to přeparkoval všechno, ale kluci to měli pozamykané a nechtěl jsem je budit, doufal jsem, že to vydrží - Robert). Asi jsem usnula, když mě probudil znovu ten plechový zvuk, tentokrát ho ale nedoprovázela vůně benzinu, ale alarm Karlova Vstroma. A za chvíli žuchla i Davidova Honda. To už se ozývá ze stanů šuchmání a kluci se rozespalí hrabou ven a jdou zvedat své padlé miláčky. Blbé je, když je motorka zamčená na kole a nejde najednou najít klíč… No ale nakonec to dopadlo celkem dobře, Karel má rozbitý blinkr, ale je funkční, tak to spraví páska, jawka přišla o pár litrů benzinu a trochu zamořila okolí, ale jinak je nerozbitná a Davidova honda má prasklý nějaký plastový kryt, nic podstatného. Celou akci děsně zpříjemňoval liják, a díky němu taky motorky padly, holt rozmoklá tráva toho moc neudrží.

Lije čím dál víc, tak se domlouváme, jestli jet nebo počkat, ale nakonec jedem. Posnídáme, zabalíme nacucané stany i ostatní věci. Je čas se rozloučit s Radkem a Ankou, ti míří směr Miškolc, Anka už pak k domovu do Košic a na Radka čekají další dobrodružství.. .Je to smutné, vidět sajdu odjíždět…

Pak se posbíráme i my ostatní a vyrážíme celí zapaření v nepromokách na Eger. Leje, leje. Naštěstí se posouváme dobrým směrem a pomalu ujíždíme dešti, asi do hodiny už je lijavec za námi, jen občasná přeprška, ale to už se dá zvládnout. Krajina kolem Tisy je opět rovná a někde ještě rovnější… Ve městečku Térképe zastavujeme, že si koupíme nějaké maďarské dobroty. Koná se tu něco jako trh - i když to asi není trh, ale na malém plácku se tu sešli místní kuchaři a ve speciálních maďarských kotlících vaří a dusí a pečou různé speciality, většinou z ryb a brambor. Vypadá to a voní nádherně – a dokonce jsme všichni dostali pečenou rybu zadarmo – a byla moc dobrá. Zašli jsme do místního obchodu koupit maďarské salámy, ať je doma čím se pochlubit. No, Honza měl holt smůlu – koupil si originální salám zn. Kmotr z Kroměříže – to je teda pech :o))

Až ke Slovenským hranicím byla cesta přes Maďarsko dost nezáživná – výjimku tvořil přejezd maďarských hor, ten byl pěkný. A já do té doby netušila, že tu nějaké hory mají…

Hranice Maďarsko – Slovensko

Nebýt cedulí, ani bychom si jí nevšimli. Jedem směr Velký Krtíš, kde natankujeme, pak směr Zvolen, Prievidza… Milan se uvolil a asi 40 km mě svezl na banditovi. Nóóó, pěkné svezení to bylo, nijak se to netřepe, nebručí ani nechrchlá, zrychluje to jako drak… fíha… pěkná rychlovka. Ale moje milované GSíčko bych pro bandita rozhodně neopustila – je na něm spousta místa, nohy se dají pohodlně opřít, můžu se vrtět na všechny strany, a jeho mručení by mi moc chybělo… a hlavně na něm jedu s tím nejlepším chlapem, přeci… pššštttt!
U Prievidzy se od nás odděluje David s Hondou – domů do Kroměříže to má „už“ jen nějakých 400 nebo 500?? km a rodina volá… Poslední nocleh nachází naše prořídlá skupinka v kempu Bojnice, kam nás poprvé za tento výlet vede Karlova navigace. Jako obvykle vybalujeme stany za šera a zamíříme do hospůdky. Vaří tu výtečně a mají lahvovou plzeň – jojo, holt už se blížíme k domovu.

projetá trasa: Hortobágy-Tizsafured-Térképe-Eger-Salgotárján-Szecsény-Balassagyarmat (státní hranice HU-SK)-Veľký Krtíš-Zvolen)-Žiar nad Hronom-Prievodza –Bojnice – 354 km

Neděle 31.7.2011

V neděli vstáváme za pošmourného počasí, tady na Slovensku je oproti Maďarsku pekelná zima, ochladilo se hodně, je asi 16 stupňů – sakra, to je zas jednou léto. Pošmourno se mění v déšť a údajně prší všude, tady i v Česku. Míříme k hranicím a odtud do Uherského Brodu. Poslední společná zastávka na benzince v Brodě, je někdy po poledni. Kluci odtud pokračují domů do Čech a my už to máme jen 30 km přes kopec. Sakra, byl to jen týden, ale jak Robík řekne: „A představ si, že už je třeba nikdy neuvidíme," zašprtne se mi něco v krku a je mi do breku. Achjooo…

projetá trasa:

Bojnice – Trenčín – Starý Hrozenkov – Uherský Brod – Zlín – 130 km

Doma jsme pak za chvíli. Najeto máme 2692 km.

No, kluci a Anko, byli jste báječní společníci a na naší první větší cestě jsme si nemohli lepší parťáky přát… Díky… a třeba zase někdy… v Transylvánských Alpách nebo v Norsku… nebo v Berouně u Jiříka na terase…

Magda

Pěkné to bylo, opravdu budu rád vzpomínat na výlet s váma. A budu doufat, že nebyl poslední. Díky!

Robert

A kudy jsme jeli? Přibližná mapa je tady, občas jsme samozřejmě nejeli úplně přesně a úplně po cestách…

Europa cross roads – 2. Část Šárka Holasová

Šárka nastupuje do sajdkáry v Břeclavi a to s velkou slávou. Hodně se těší a tak při čekání na Radka, který přijíždí ze Slovenska jezdí po městě na vozíčku oblečená do motorkářské bundy a všem vypráví, že dnes je její šťastný den.

Druhý den již vyrážíme přes Moravský Svatý Ján do Rakouska a po povinné kávičce ve Vídni a prohlídce města ze sedla sajdkáry se necháváme unášet výhledy na Rax a pozvolna zatáčkami míříme do našeho kempu u Leubenu. Nálada je skvělá a stanování v krásném kempu pohodlné. Další den při přesunu do Slovinska nás čeká koupání v jezeře, prohlídka kostelu po cestě a my se Šárkou ladíme nastupování a vystupování ze sajdkáry. Zdá se, že bude lépe využívat pomoci dalších lidí, přeci jen únava je znát a ač plna odhodlání zvládnout to sama, Šárka nakonec souhlasí s pomocí jiných. A tak jeden dobrovolník ji vždy bere za nohy, já pod rameny, a tímto stylem zvládáme nastupování a vystupování ve větší pohodě.

Nádherné Bohijnské jezero a jeho podmanivá atmosféra zvou k večeři v restauraci na jeho břehu a Šárka vypráví příběh o své minulé návštěvě jezera, kdy ho přeplavala napříč.

Druhý den nás čeká krásná cesta směrem do Triglavského národního parku, původně plánovaná procházka směr Triglav se změnila na vyjížďku horskými cestami k poutnímu místu – kapličce odkud byl nádherný výhled na první bariérové pohoří, kde se Alpy z nížin zvedají do svých nekonečných výšin.

Popojíždíme zpět k jezeru a vyrážíme lanovkou na Vogel (1922 m.n.m.) a pak ještě pěšky na další lanovku až se dostaneme na vrchol s panoramatickou vyhlídkou. Připadáme si jako ptáci v povětří a vozík putuje s námi i na sedačkové lanovce. Šárka se ráda projde v tomto terénu a zbytek dotlačíme s pomocí turistů. Na vrcholku obdivujeme malé kozy, které hopsají na venkovní stoly a loudí po turistech pamlsky. Šárka má opravdovou radost z tohoto setkání.

Večerní krátký přesun nás zavedl k řece Soči a my si užíváme pohostinnosti kempu u Willyho nedaleko Tolminu. Majitel půl roku pracuje ve svém kempu a zbytek se věnuje cestování po budhistických zemích a tak si máme o čem povídat…Kempík má spoustu dalších vychytávek, které oba s Šárkou oceňujeme – ať už jsou to čisté udržované bezplatné sprchy a toalety, blízkost bystřiny Soči, příjemné večerní teploty od vanoucího vzdušného proudu z mořského pobřeží a nebo třeba linoucí se jazzová hudba pouštěná na recepci z pravého nefalšovaného gramofonu. No, a když majitel Šárce dal příjemné lehátko ke spaní a vypustil své zvířectvo tak naše spokojenost neznala mezí.

Po ránu Radka čeká výměna zadní pneu, Šárka mezitím odpočívá a po projetí Bovce se blížíme k Mangartu (2678 m.n.m) – vrcholu s krásným rozhledem na slovinsko rakouské partie Dolomit. Mangart především z italské strany působí na turistu neobyčejně mocným dojmem. Míří sem totiž svou více jak 800 metrovou severní stěnou, která září bělostí. Po nekonečných serpentinách nahoru a dolů a vrcholových fotografiích s ostatními turisty a i několika vozíčkáři se obracíme k Itálii a čeká nás přesun do Cortina d Ampezzo. Cesta ubíhala pohodlně, stačili jsme se ještě občerstvit a polebedit ze surfaři u jezera blízko Mangartu a při jedné zastávce jsme popovídali s družnými místními obyvateli. Dojezd byl už o něco dramatičtější, posledních 10 km dojíždíme v dešti a začíná se stmívat. Hledání ubytování bylo ukončeno doporučením příjemného majitele z restaurantu La Coza, který nám zařizuje pro Šárku penzion na dva dny s 50 % slevou (i tak pro mne pořád moc drahé a tak se ubytovávám v kempu).

Vyhlídkové serpentiny v okolí Marmolady jsou oblíbené motorkářské resorty a krása Dolomit se zde ukazuje v celé své mohutnosti. V Passo de Pordoi odbočujeme na vedlejší cestu k pomníku vojáků z 1.sv.v., což je krypta obrovské velikosti kulatého tvaru. Šárka si zde protáhne ztuhlé nohy a vyrážíme dobýt cíl naší cesty – obslužnou silnicí pro lanovku se po kamenité cestě hodinu vláčíme prudkými výjezdy, až se nám otevře obzor,a před námi se rozprostírá v celé své nádheře Marmolada.

MARMOLADA je název celého táhlého a rozložitého skalního masívu. „Královna Dolomit“, jak je někdy přezdívána, kulminuje v bodě Punta di Penia (3344 m) - je vůbec nejvyšším vrcholem Dolomit. Lanovkou se dostanete do míst kam jsme vyjeli motorkou z městečka Arabba- odtud vede lanovka do sedla Porto Vescoco.

Po sjetí na zpevněnou cestu pokračujeme vyhlídkovou trasou přes průsmyky Pordoi Joch/P.so Pordoi 2239 m ,P.so Fedaia 2054 m ,Ps.o di San Pellegrino (1919 m) a také přes P.so di Valparola, pso Campolongo, pso Valles,Agordino,pso di Gia a zpět do Cortiny d Ampezzo. Po objevném nádherném dni stráveném prozkoumáváním krás Dolomit Šárku čeká ještě jeden impozantní závěr dne – večeře v La Coza a vyspání v hotelu Myriam je pro Šárku příjemnou relaxací a přípravou na další náročné dny expedice.

Další den u jezera Misurina obdivujeme nádherné jezero, které bývá označováno jako perla Dolomit - leží v centru východní části Dolomit při cestě z Cortiny d´Ampezzo do Toblachu. Nachází se ve výšce 1756 metrů a je obklopeno nádhernou kulisou štítů skupiny Cadiny. V blízkosti je stolová hora Monte Piano, přírodní muzeum I.světové války. A je odtud nádherný pohled na dominantu Dolomit – na Drei Zinnen. Pak již nás přesun italskou stranou až na známý průsmyk u Grossglockneru. Cestou nás prohání houstnoucí mraky a občas i pár kapek. Naštěstí po avizu z Čech, že další den má na Grossglockenuru sněžit, stíháme jeho průjezd ještě tentýž den, i když na Eddelweisse vyhlídce docela drtíme zimu. Šárka si nahoře ještě stačila v automatu vyrobit suvenýr a automat jí k tomu zajódloval z čehož má velkou radost. Také objev prostorných, čistých a uklizených vozíčkářských záchodů v těchto výškách otevřel čirou radost a údiv. Grossglocknerská silnice je součástí Národního parku Vysoké Taury, největšího přírodního parku v Rakousku. Pojmenovaná je po nejvyšší rakouské hoře Grossglockner, vysoké 3798 metrů, a spojuje salcburský Bruck s korutanským Heiligenbluttem v údolí Moll. Je dlouhá 48 kilometrů, se stoupáním dosahujícím místy až 13, krátkodobě i 16 procent, široká je 7,5, místy až osm metrů, poloměr zatáček činí 15 metrů. I my máme co dělat, abychom se sajdkárou všechno odkroutili tak jak se má, a po závěrečném spurtu končíme v penzionu v Meihofenu.

Závěrečný den našeho putování po sedmi zemích Evropy jsme okouzleni krásou jezera Konigsee. Jezero leží mezi horskými masivy Watzmanu, Hagengebirge a Steinernem Meer. Nedá se po břehu obejít, vysoké sklaní stěny spadají přímo do jezera. Na délku jezero měří 7,7 km, největší šířka je 1,2 km. Se svou rozlohou 5,2 km čtverečních patří k nejmenším bavorským jezerům, ale svou hloubkou 185 m se zařadilo k nejhlubším jezerům ve středí Evropě. Jezero vzniklo v době ledové, před více než 12000 lety. Po jezeře jezdí lodní doprava až k poutnímu kostelíku sv. Bartoloměje, stojícímu na malém poloostrově v zadní části jezera. Tam se vypravujeme i my a prohlížíme si kostel i přilehlé budovy a jdeme se projít na procházku podél jezera. Trubač nám cestou ukázal sedminásobnou ozvěnu, loď se pohybuje téměř neslyšně – zajišťuje to elektrický pohon všech lodí na jezeře.

Odpoledne se již vydáme směrem k domovu, abychom přesně o sedmé hodině večerní parkovali u kostela v obci Svatý Tomáš. Zde nás vyzvedávají členové občanského sdružení Vítkův Hrádek a odváží nás jeepem na Vítkův Hrádek. Večerní táborák si Šárka hodně užila stejně tak jako horolezecké slaňování na stěnách Vítkova hrádku následující den.

Expedice Europa Cross Roads byla zakončena závěrečným dojezdem do Prahy a následnými články, výstavami a setkáními se všemi fanoušky cestovatelů s dobrým srdcem.

Více zde: http://mcoutdoorsjede.webnode.cz/cestopis/

Autor: Radek Kriegler
Zobrazeno: 3748x

Cestování po východní Evropě