Výprava do jižního Norska – 2. část

Autor: Martina Laštovková

Konečně se moje úvaha o jižním Norsku stala realitou. Znala jsem všechny ostatní části Norska až po Nordkap včetně souostroví Lofot a Vesterál, ale jih…na ten nikdy nedošlo. Až vloni. Ve čtení následujících řádků nepokračujte, pokud jste sportovec, zkušený horal, trekař a tak dále. Pokud jste stejně jako já průměrný cestovatel a dovolenou chcete plánovat aktivní – a v jejím průběhu si říkat proboha, co jsem to zase vymyslel/a…tak pokračujte – tohle je článek pro vás. Jedním z treků – a v tomto případě se ani nebojím použít slovo „trek“ - byl den na ledovci Folgefonna. Národní park Folgefonna má rozlohu 545 km2 a leží v kraji Hordaland. Byl slavnostně otevřen 14. května 2005 královnou Sonjou (zdroj: Wikipedia, viz fotoalbum Norsko – ledovec Folgefonna). Ledovec Folgefonna má 3 části - severní (26 km²), střední (9 km²) a jižní (168 km²). Oblíbeným cílem je ledovcový splaz Buerbreen u města Odda.


V městečku Odda jsme v infocentru domluvili na následující den účast ve skupině vedené zkušenými horaly. Dostalo se nám několika praktických rad, žádná z nich nebyla nijak alarmující a to jsem byla ve střehu. Další den poměrně brzy ráno jsme se setkali se zbytkem skupiny a vzájemně se zvědavě prohlíželi. Já se nerozhlížela. Bylo mi jasné, že nejpomalejším článkem budu já, ale byla jsem odhodlaná to vydržet. V Norsku jsem po několikáté a tentokrát se k tomu ledovci prostě podívám.

Na úvod jsme každý vyfasovali batoh se samými podezřelými věcmi. Pro většinu jsem neměla ve svém kancelářském slovníku výraz. Vyrazili jsme auty na asi 30minutovou cestu. Z parkoviště se otevřel pohled do hor a k ledovci. Kdyby to byl můj první trek, ten pohled by mě asi uklidnil. Ale už mám zkušenosti a tohle vypadalo na dlouho. 8 hodin v základních informací jsem začala brát vážně.

Měli jsme štěstí na počasí a bylo azurové nebe. Ale já a všichni běžci víme, že azurové nebe není pro trek ta nejlepší zpráva. Navlečení v doporučených několika vrstvách outdoorového oblečení (kvůli ledovci a 300 dnům v roce, kdy sluníčko nesvítí) a patřičných botách jsme vyrazili. Do kopce samozřejmě. Po 40 minutách jsem toho měla dost, ale říkala jsem si, že chůze dnes není můj největší problém, tak si nemám co stěžovat. Po další půlhodině jsem tichým hlasem sdělila nepublikovatelným způsobem našemu horalovi, že si musím sundat většinu oblečení. Nejlépe všechno. Vypadal vyděšeně a použil fintu „ještě kousek“, načež ho můj přítel s povzdechem poučil, že tohle už na mě několik let neplatí. Upřesnil tedy 15 minut. Tak jo. 15 minut přežiju. Sundala jsem jednu ze 3 vrstev.

Dorazili jsme k dechberoucímu místu na břehu ledovcové řeky. Po pár minutách každého přemohla krása hor a začali jsme si prohlížet lana vedoucí přes řeku. Poprvé a ne naposledy jsem se uklidnila úvahou, že nejsme první a ani poslední skupina dvanácti amatérů, které touto cestou vedou. Ledovcovou řeku jsme opravdu překonali zavěšeni na lanech, poslední úsek po kovovém žebříku. Kolem bouřící ledovcová řeka. Prostě úžasný zážitek. Překvapeně zjišťuji, že se těším na cestu zpět.

Po nějaké době přichází ke slovu obsah batohu. Skoro jsem zapomněla, že vleču mačky, cepín a lano. Až teď zjišťujeme, že pár desítek metrů před námi začíná ledovcový splaz. Jen má barvu tmavě šedou a led není na první pohled vidět. Přichází okamžik pravdy. 12 lidí navázaných na 2 instruktory (1 zůstává v záloze). Snažím se ze všech sil nezdržovat a nemyslet na to, že tempo skupiny v této chvíli určuje nejpomalejší člen. Úvodní příkré stoupání po ledu naštěstí těsně před tím, než mě nohy odmítnou poslouchat, nahrazuje pomalejší výstup po křišťálově čistém ledu. Když naberu dech a tep klesne pod 130, začnu si uvědomovat neuvěřitelnou scenerií ledovce kolem. Na pečlivě vybraném místě po zdolání části s ledovcovými trhlinami máme čas na focení.

Instruktoři mezitím do jedné z ledovcových trhlin instalují skoby. Ještě teď po půlroce nemůžu uvěřit, že jsem na nabídku vyzkoušet sestup do trhliny řekla ano. Pokud nevěříte, tak sekce videa. No, není to žádný super výkon a je evidentní, že bych dost nerada skončila dole…ale překonala jsem veškerá očekávání. A vy můžete taky. To místo vás prostě dostane.

Cesta zpět je stejné množství aktivit v opačném pořadí, tedy ledovec – řeka – trek. Po celém dni jsme vyřízení, ale nadšení. Společné fotky jsme po návratu z Norska našli na slíbeném facebooku.

Pár věcí na závěr…
- Cesta na ledovec Folgefonna je náročná, ale nezapomenutelná, rozhodně ji doporučuji
- Pokud uvažujete o podobném dni, tak jedna z možností a námi ověřená cesta: http://flatearth.no/glacier-trip/
- Cena 740 NOK (2014) je opravdu na osobu a 8 hodin je ověřená realita.
- Důležité jsou boty, na něž bez problémů připnete mačky (bez nich to samozřejmě nejde)

  • Martina Laštovková
  • 20.4.2015
  • Komentáře

Komentáře

Buďte první kdo tento článek komentuje

Komentář ke článku

Článek mohou komentovat pouze přihlásení uživatelé.