Netradiční Nepál

Pár postřehů Středoevropana na návštěvě v himálajské zemi.

Většina turistů jezdí do Nepálu hlavně na trek. Ani já jsem nebyl výjimkou. Vidět Himálaje je velký a nezapomenutelný zážitek.

Ale já bych raději psal o životě obyčejných Nepálců, který jsem měl možnost poznat během svého pobytu v nepálské rodině, kde žije také můj český bratranec s přítelkyní a třemi dětmi. Mít zde místního průvodce je skvělá věc, protože se člověk může na cokoliv zeptat a nechat si vysvětlit věci, kterým nerozumí a které se Evropanovi zdají zvláštní.

Už první větu v průvodci o Kathmandu jsem nebral vážně: „V hlavním městě se nezdržujte. Na prohlídku stačí jeden až dva dny a pak odjeďte z města pryč do hor.“ Chápu, že horolezce asi města moc nezajímají, ale řeknu vám, že po deseti dnech pobytu jsem ještě město prošlé neměl. Je to pestrá směsice chrámů, historických čtvrtí, úřadů, obytných domů a parků. Všudypřítomná auta a motorky znečišťují vzduch na tolik, že Himálaj není z Kathmandu vidět. Jediné štěstí jsem měl v den příletu a pak už celé tři týdny nikdy. Musí být výjimečně vyčištěný vzduch. Nevadí, udělal jsem si výlet na kole nad město, odkud byl hezký pohled na sedmitisícovky v dálce.

Kromě hlavních chrámů ve středu města zapsaných v UNESCO (Durbar Square), stojí za to navštívit také menší svatyně v postranních uličkách, kam chodí jenom místní lidé, a sledovat jejich obřad obětování bohům. Jsou zasvěceny většinou Ganešovi nebo Šivovi. Samozřejmostí je, že zde chodíte bosi a nerušíte svoji přítomností modlící se věřící, kteří obcházejí svatyni zleva a zvoní na dokola pověšené zvonečky. Pozor, nepleťte si je s Buddhisty, kteří točí modlitebními mlýnky. Zde se téměř všude jedná o hinduistické chrámy, vždyť toto náboženství vyznává na 86 % Nepálců. Významné buddhistické svatyně jsou ve městě pouze dvě: Boudhanath (36 metrů vysoká stúpa) a Swoyambhu Nath Stupa na okraji města. Obě jsou zapsány na UNESCO seznamu a určitě stojí za to je navštívit. Buddhistická kultura je trošku odlišnější i když sami Nepálci to moc nerozlišuji.

Turista má u menších chrámů výhodu, že si je může prohlédnout i zevnitř. Protože hlavní hinduistický chrám Pasupatinath můžete obejít pouze zvenku. U vchodu vás vítá cedule s nápisem: For Hindus only, která naznačuje, že každý, kdo znesvětil posvátnou krávu, má smůlu. Stačí, abychom my Evropani ochutnali hovězí nebo nosili koženou obuv. Škoda, už nikdy to neuvidíme. A tak otevřenými dveřmi můžeme jenom zahlédnout obrovskou sochu zlatého býka Nandu, který doprovází boha Šivu. Naše další kroky vedou na nábřeží posvátné řeky Bagmati, která je jakožto přítok Gangy, místními věřícími obklopena a pozůstalí zde nechávají spalovat své zemřelé, aby jejich popel byl s její vodou navždy spjat. Tyto veřejné kremace jsou pro nás, kdo známe jenom zavírání dveří krematoria, silným kafem. Ale jiný kraj, jiný mrav. A tak, nadýcháni sladkého kouře, se odebíráme na kopec k Chrámu opic, kde se pohybuje několik desítek makaků. Já jsem poučen a tak si s sebou nic neberu, abych o to nepřišel jejich drzostí a neomaleností. Ale jenom ten zvláštní pocit, být obklopen třiceti opicemi, mi stačí.

Hezkým zážitkem byla oslava prvních narozenin bratrancova miminka, Ishana. Tento den jsem bral v úvahu, když jsem plánoval cestu. I když pro miminka je nejvýznamnější den, kdy prvně jí rýži. Rodina slaví takzvanou pudžu, což je taková menší domácí bohoslužba. Zapálí se vonné tyčinky u domácího oltáříku, dá se tam ovoce, modlí se, zpívá se a během toho se dítě i celá rodina okuřuje ohněm a střed čela se pomaže tikou, směsí barevné hlinky s rýží. Potom si všichni navzájem dávají peníze pro štěstí a přejí si.

Ještě bych rád popsal všední den nepálské rodiny. Zapomeňte na rychlou snídani typu chleba s máslem, cornflakes s mlékem nebo něco na evropský způsob. V Nepálu je hlavní složkou stravy rýže a ta se jí neustále a se vším. A tak i před snídaní se jde na trh, nakoupí se náruč zeleniny, která se hodinu čistí, krájí a dusí, takže očekávejte snídani kolem 11. hodiny. Tím pádem jsme i naobědváni a můžeme jít do města na prohlídku chrámů. Jíst se dá i na ulici u místních prodavačů a nebo v klasických restaurací. Na závěr dostanete anýzová semínka pro svěží dech. Večeře opět začíná velkým nákupem čerstvé zeleniny. Hodně je rozšířená listová zelenina, kde kromě špenátu se jí mnoho dalších druhů listů. Maso je výjimečně, je celkem drahé a výběr je omezený, když je hovězí zakázané. Zbývá maso kozí nebo buvolí a také kuřecí. Nečekejte, že by se vykosťovalo a krájelo do jídla. Se vším se seká na menší kostičky. Takže vás nemine piplačka s kostmi. Tradiční nepálské jídlo je dal bhát. Na hlavním talíři je uvařená rýže bez jakékoliv chuti. Kolem talíře máte několik mističek, v každé je něco jiného: dušená zelenina, špenát, luštěninová polévka a pikantní ředkvičky čatní nebo placky čapátí. Zapomeňte na český způsob vše smíchat dohromady. Vždy se připravuje jenom jedno sousto. Z mističky se dá trochu zeleniny s omáčkou na talíř s rýži, promíchá a sní. Nepálci si to míchají rukou. Většinou se pije pouze čistá voda. Alkohol je zde dost drahý, ale jako Čech jsem si pivo nenechal ujít a je opravdu vynikající. Everest se prodává se v láhvi 0,66 litru. I když je jídlo dosti kořeněné a může vám vehnat slzy do očí, tak je vrcholem neslušnosti se u stolu vysmrkat. Popotahování je však naopak povoleno.

Na závěr se s vámi loučím tradičním pozdravem s úklonem: Namasté!

Autor: Jiří Friček
Zobrazeno: 4343x